Výstavy

Esej pro návštěvníky vernisáží aneb proč nesnáším otázku: "Můžeš nám o těch obrazech něco říct?"

Představte si, že chcete zkusit uvařit nové indické jídlo a pozvali jste přátele. Nakoupíte ta nejlepší kořeníčka, hodinu stojíte v kuchyni a  krájíte všechno na kousky, pak se potíte u pánve a ochutnáváte, jestli už je to ono. A teď si představte, že to donesete na stůl a hosté místo, aby se chopili příborů, lžic či tyčinek, rychle ochutnali a někteří možná řekli:" To je dobrota..." Tak zůstanou sedět, podívají se na vás a položí otázku: "Můžeš nám o tom jídle něco říct?"

Rozumíte? Možná namítnete, že já na vernisáži předkládám jen potravu či pastvu pro oči... ale stejně. Nakoupila jsem rámy a plátna, pak jsem je napínala a šepsovala, pak jsem chodila po Šumavě a dívala se, co na to plátno namaluju. Míchala jsem titanovou bělobu a ultramarin a pořád se dívala, aby to nebe bylo akorát.... No a nakonec jsem se obrazy odvážila vytáhnout na světlo a vystavit je vašim očím a doufala, že jim to bude aspoň trochu lahodit. Tak moc děkuji všem, kteří mi řekli, který obraz jim třeba chutnal víc nebo se i ptali na recept. To je pak výživné i pro mne.

Jsem moc ráda, že jste přišli ochutnat a pokud se ještě máte chuť vyptávat, naštěstí je tu Katka Slavíková, která o mých obrazech nemluví, ale přímo pěje.