Mýtický Zelený muž, akad.mal. Eva Boxanová

Výklad obsahu těchto obrazů Zelených mužů můžeme začít kouzelným vyprávěním z antického Říma o mytické zlaté ratolesti z posvátného stromu, symbolickém klíči k cestě do podsvětí. Musel ji ulomit každý, kdo přišel zkusit své štěstí do tajemného, liduprázdného arícijského lesa, prostírajícího se kolem jezera v Nemi na úpatí Albanské hory nedaleko hlavního města. Vibrius, jako zakladatel posvátného háje (jehož život byl svým způsobem vázán k jistému stromu v posvátném háji) je prvním králem Nemi a mužským partnerem Lesní Diany. Je jasně mystickým předchůdcem nebo archetypem posloupné linie kněží, kteří sloužili Dianě pod titulem Krále lesa, a kteří dospěli stejně jako on, jeden po druhém k násilnému konci.

Jestliže posvátný strom, který střežil svým životem, byl považován za Dianino zvláštní vtělení, pak jej kněz uctíval nejen jako svou bohyni, ale objímal jej i jako svou ženu. Před útokem byl tak dlouho v bezpečí, dokud tento strom byl nedotčen. Útočník nebyl chápán jako vrah, ale naopak byl oprávněn a povinnen převzít uprázdněnou funkci s tím, že silnější protivník mu jenom připraví týž osud, který mu sám nachystal.

Král lesa býval dříve upalován, ať už mrtvý nebo zaživa, na slavnosti ohně při letním slunovratu. V pozdější době se jeho roční vláda zkracovala nebo prodlužovala na základě práva umožňujícího mu žít tak dlouho, dokud uhájil svá božská práva silou své paže. Ohni však unikl, jen aby zemřel mečem.

V dávné minulosti se odehrávala v srdci Itálie, u tichého jezera v Nemi, táž ohňová tragédie, jakou v pozdější době pozorovali italští kupci a vojáci u svých primitivních příbuzných, galských Keltů, a kterou by byli nalezli s malými obměnami u barbarských Árijů na severu. Tento obřad byl patrně hlavním rysem starověkého árijského kultu dubu.

Z uvedeného vyplývá, že pokud vezmeme v úvahu základní podobnost hlavních lidských potřeb na jedné straně, a na straně druhé velice rozdílné prostředky, jichž lidé v různých dobách uživali k jejich uspokojení, dojdeme patrně k závěru, že vývoj vyššího myšlení, pokud je možno vysledovat, vcelku směřoval od magie přes náboženství k vědě.

Obsahem obrazů se autorka vrací k dědictví našich přírodních předků, kteří dokázali naslouchat silám předcházejícím naši existenci, silám jež ztotožňujeme s univerzem, vede nás k jakémusi rozpomínání na to, co jsme přece znali a věděli, k blízkosti přírodnosti a univerzalismu - ke kosmickému bytí, které přesahuje rovinu dílčích vědeckých poznatků. 

volně citováno z: James George Frazer, Zlatá ratolest

                          Jan Hnilica, Tajná architektura